Hornické muzeum Příbram
pořádá výstavu
ve Skanzenu Vysoký Chlumec
od 30.4. do 30.10. 2011
SEKERY a sekernické řemeslo
v životě vesnického člověka
Sekery byly užívány sekerníky, kteří se specializovali na zhotovení a opravy vodních kol, jednotlivých částí mlýnského složení a podobných zařízení na vodní pohon. Dále tesaři, zabývajícími se konstrukcemi roubených a dalších typů dřevěných staveb. Sekery též používali dřevaři při kácení stromů v lesích a ke zpracování dřeva a také voraři při stavbě vorů a jejich opravách během voroplavby. Různé typy seker sloužily výrobcům dřevěných nádob (okřínů) a troků (necek). Sekery tvořily nedílnou součást vybavení každé rolnické usedlosti a hospodář je bral do ruky prakticky denně.
K typům seker používaných při kácení, štípání a dalších obvyklých způsobech opracování dřeva můžeme počítat sekeru podtínací, dále kladní (štípací), tzv. hlavatou sekeru (k obrábění), sekeru širočinu (dříve bradatici) a také teslici rovnou a oblou. Jiné sekery určené ke speciálním úkonům se nazývaly křížovka, pobíječka a dlabačka. Typická sekernická sekera měla topůrko zahnuté do jedné strany, podle toho, zda byl sekerník levák či pravák. Výroba těchto seker patřila k základním dovednostem venkovských kovářů.
Sekerníci se od tesařů lišili především jinou technikou užití sekery a výsledným dílem. Specializovali se na nejrůznější dřevěné stroje. Jejich hlavní díl práce spočíval ve výrobě a opravách zařízení vodních a větrných mlýnů. Uměli vypočítat potřebný výkon a převody. Do 19. století museli tyto práce ovládat i mlynáři, neboť součástí mistrovských zkoušek byla stavba vodního nebo palečního kola. Většina menších mlýnů navíc měla nějakého šikovného stárka či mládka, který si na poměrně dobré řemeslné úrovni dokázal poradit i s těžšími opravami. To se týkalo všeobecně všech lidí "od vody", zejména těch, kteří bydleli na samotách. Potřebné práce prováděli také putující sekerníci (krajánci), kteří chodili "ode mlýna ke mlýnu" a živili se příležitostnými opravami mlýnských a jiných obdobných zařízení.
Kromě technologického vybavení mlýnů (včetně různých převodů a přenosů síly) sekerníci zhotovovali i zařízení olejen, dále stavěli celodřevěné žentoury, vodní pily, stoupy na drcení kůry a soukenické valchy. Pod rukama sekerníků vznikala zařízení na vodní pohon také u jiných provozů, například brusíren skla nebo hamrů. Za jedno z nejobtížnějších děl sekerníků bylo považováno zhotovení palečního kola s lícními i čelními palci, kde rozhodující úlohu hrála přesnost a pevnost (někde nazývané jako "kumštovní" paleční kolo). Z méně známých zařízení sekerníci vyráběli i ruční studniční rumpály.
Usedlí sekerníci pracovali převážně jen v prostředí měst (sdružovali se i do cechů), jako poddaní feudální vrchnosti sekerníci působili i na vesnici. Od konce 17. a zejména pak v průběhu 18. století se formovala řada věhlasných sekernických rodů, například rod Pilařů z Hradce Králové nebo rod Vondráčků pocházejících z Příkrakova na Chrudimsku (jejichž sekernická dílna z nedalekého Dachova byla přenesena do areálu Souboru lidových staveb Vysočina u Hlinska). V současnosti je sekernické řemeslo stále ještě živé, i když je omezeno jen na pár zapálených lidí. Mezi takové patří sekernická parta pod vedením Jiřího Myšky ze Studnic u Hlinska nebo skupina Františka Mikyšky z Petrovic u Sedlčan.
Vystavené exponáty pocházejí z fondů Regionálního muzea v Jílovém u Prahy, Městského muzea Sedlčany, Prácheňského muzea Písek a ze soukromé sbírky. Předměty doplňují úvodní texty a obrazový doprovod k užití seker a obecně k sekernickému řemeslu.
Autor výstavy: PhDr. Lubomír Procházka, CSc.
Odborná konzultace: Luděk Štěpán
Grafické zpracování: Roman Abušinov
 |
 |
|
 |
 |
